Když nemůžeš, přidej?
Tak to zkus.
A pak se dívej, jak to bouchne.

„Fakt nevím, co ještě přidat,“ povzdechl si Adam a podepřel si čelo dlaní. „Makám jak blázen, a stejně to nejde tak, jak bych chtěl.“

Martin se lehce pousmál.
Nebylo to veselý.
Spíš takový to „vím, kam tenhle vlak jede“.
„Chceš radu?“ řekl nakonec. „Tak si přidej. E-shop, kurzy, rozvoz, workshopy…

Když budeš hodně dobrej, složíš se za půl roku jak domeček z karet.“

Adam zvedl hlavu. „Počkej. Fakt?“

„Fakt.“ Martin pokrčil rameny. „Obchod se zdravou výživou. Nadšení až za roh.

Myslel jsem, že úspěch urvu výkonem. Místo toho jsem urval svoje zdraví.“

Napil se kávy. Chvíli bylo ticho.

„Víš, kdy se to zlomilo?“ řekl nakonec. „Když jsem si přiznal, že nepřidávám proto, že by to dávalo smysl. Ale protože se bojím, že bez toho nejsem dost.“

Možná to znáš taky…

Když něco nefunguje, je snadné přidat další vrstvu.

Další službu. Další odpovědnost. Jenže čím víc toho neseš, tím dřív ti dojde dech.

Kouč neradí…

Ale zeptá se: Děláš to, protože to vede ke tvému cíli? Nebo jen proto, abys nezastavil?

Chci si o tom nezávazně promluvit

Dobrej záměr, blbá rada.

To je častá kombinace.

Adam seděl ve stínu markýzy, ruce zkřížené na prsou.
„Víš, kolik lidí mi řeklo, že tenhle směr nedává smysl? že to nebude fungovat? že bych měl dělat to, co už mám ověřený?“

Martin usrkl kávu. „Kolik z nich podniká?“

„Skoro nikdo. Ale maj dobrou vůli. Myslej to se mnou dobře.“

„Dobrej záměr, blbá rada,“ pokrčil Martin rameny.

„Znám to. Dřív jsem se podle rad řídil. A dovedlo mě to přesně tam, kam jsem nechtěl.“

Adam se zamyslel. „A co jsi udělal jinak?“

Martin se pousmál. „Začal jsem si ty rady filtrovat. Kdo je dává?

Odkud mluví? A hlavně – ladí to se mnou?“

Možná to znáš taky…

Chtěl jsi dělat věci po svém. Ale hlasy zvenčí jsou silný.

A ty začneš pochybovat.

Jenže co když největší chybou není směr, ale to, že se ho vzdáš?

Kouč neradí…

Ale ptá se: Co bys dělal, kdybys nikomu nic nemusel vysvětlovat? Kdyby jsi měl věřit jen sobě?

Chci si o tom nezávazně promluvit

„Jasně, že chci být vidět. Ale nechci u toho přijít o duši.“

Seděli v kavárně, která byla tak tichá, až šlo slyšet kapky kávy dopadající do šálku.

„Tak jsem si založil podcast,“ řekl Adam.
Martin zvedl obočí. „No vida.“„Akorát jsem si z toho udělal novou práci. Co epizoda, to produkce, střih, grafika, propagace…“

Odmlčel se.
„A vlastně pořád nevím, co tím sleduju.“

Martin se naklonil. „Tak mi to řekni. Proč jsi ho vůbec začal?“
„Protože všichni říkají, že když chceš být vidět, musíš tvořit obsah. Přirozeně. Autenticky. Pravidelně. A hlavně... pořádně.“
„A kdy jsi naposled mluvil s klientem, který tě objevil přes podcast?“
Adam pokrčil rameny. „Nepamatuju si.“

Martin se zasmál. „Takže víš, že to nefunguje. Ale jedeš dál.“
„Protože když přestanu, budu si připadat jako línej.“

Martin si povzdechl a dopil kafe.
„Někdy děláme věci ne proto, že dávají smysl, ale protože máme pocit, že se to musí. A víš, co je horší než dělat podcast, který nikdo neposlouchá? Že ti začne nahrazovat pocit, že makáš.“

Možná to znáš taky…

Obsah, marketing, viditelnost – tolik možností, tolik tlaků. A pak se přistihneš, že vyrábíš věci jen proto, že se to tak dělá.
Ale v téhle hře se nedá vyhrát, pokud nevíš, proč jsi vůbec nastoupil.

Kouč neradí…

Kouč se neptá, kolik toho musíš stihnout.
Ale jestli tě to, co děláš, opravdu vede tam, kam chceš jít.

A když ne? Pomůže ti najít cestu zpátky.
Bez šumu. Bez pozlátka. K tobě.

Chci si o tom nezávazně promluvit